Pamatuji si ty léta, když jsme byly malé, rvaly jsme se, křičely na sebe a tahaly se za vlasy. Se sestrou jsme od sebe o dva roky. Ne každý má se svým sourozencem skvělý sluníčkový vztah od začátku. Záleží i hodně na povahách jedinců.
Prý jako malinká jsem se o sestru starala a byla jsem na ni hodná. Bodejť by ne, když ještě nemluvila a nikam neutíkala! Nedávno mi mamka vyprávěla, že sestře občas nerozuměla. Nevěděla, co po ní chce. Sestra přiběhla za mnou, něco mi pošeptala a já pro to běžela nebo jsem mamce řekla, co chce. No není to kouzelné? Jak děti mají svůj jazyk a rozumí mu jen oni?
Docela dlouhou dobu jsme se měly rády. Znáte to, občas jsme se škádlily, občas si braly hračky. Taková normálka. Ani upřímně nevím, kdy byl ten zlomový bod, kdy se vše obrátilo o 180 stupňů.
Byly jsme na sebe hnusný, občas si dělaly naschvály. Shazovaly jsme se z postele, štípaly, křičely na sebe, sestra mě mlátila a já jí psychicky deptala. (Ehm, jo, každá jsme měla něco.) Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsme i při hádkách brečely a třískaly dveřmi.
Jelikož jsem starší, vždycky jsem všechno odnesla já. Já musela být příkladem a udělat vše správně. Na mně si rodiče vše otestovali. (Přijde mi, že většina druhých dětí je trošku rozmazlenějších, ale to je možná jen má teorie.) Přišlo mi to nefér. Nechtěla jsem vše dělat sama. Nechtěla jsem, aby měla stejný věci jak já nebo dokonce mohla dělat stejný věci o dva roky dřív než jsem mohla já. Mrzelo mě to. Občas jsem z toho byla smutná.
Když jsem šla do třeťáku na střední, sestra si měla střední teprve vybírat. Rodiče napadlo, že by také mohla jít na obchodku. A já nechtěla, aby tam se mnou byla. Vím, že to moji sestru rozbrečelo. Za to jsem se pak šla omluvit a nějak ji vysvětlila důvody, proč nechci. Nakonec si vybrala jinou školu a podle mě dokonce i lepší.
Nemyslím si, že jsem měla nějak vážnou pubertu. Nijak to se mnou necloumalo. Ale sestra? No potěš koště!
Nevím, kdy přesně nastal další zlom. Bylo to ještě před vysokou. Já se rozbrečela, protože se se mnou rozešel bývalý přítel a sestra mě utěšovala. A naopak. Ona měla nějaké problémy a já za ní přišla a snažila se ji pomoct. A vlastně jsem zjistila, že když ji naladíte na povídání a má dobrou náladu, tak by povídala hodiny! 😀 No zkrátka je to mezi námi lepší a lepší.
Jsem ve druháku na vysoký a už od srpna bydlím s přítelem. Co to znamená? Že nejsem prakticky doma. Jezdím domů jednou za měsíc na prodloužený víkend. Když přijedu, přijde si se mnou povídat. Takové holčičí klábosení, zjišťování novinek a rady do života.
No vlastně tímhle článkem bych vám chtěla říci: Nelamte nad svými mladšími (vlastně i staršími) sourozenci hůl. Buďte za ně vděční. Vážně. Patří mezi nejlepší osoby, které vás mohli potkat. Učíte se od nich. Staráte se o ně. Máte někoho, s kým můžete probrat cokoli. Buďte za ně rádi!
Pokud máte špatný vztah se svým sourozencem, můžete se pokusit to napravit. I když třeba není vaše vina, že se nebavíte.
Jsem za sestru neskutečně vděčná. Za dětství s ní. Pamatuju si spoustu krásných chvil. Například, když jsme stavěly iglů nebo se koulovaly. Když jsme si hrály s LPS zvířátky a vymýšlely u toho příběhy. Když jsme hledaly dárky. Je toho spousta! Jsem ráda, že jsme spolu vyrůstaly a vzájemně se učily. Já se například učila trpělivosti. Pro ty mladší sourozence to taky není lehké. Mají vzor, který mají rádi a chtěli by být jako on. Teď už to chápu. (Trošku se mi vhání slzy do očí, haha.)
Hrozně ráda bych ji se vším pomohla a všechno ji ukázala. Chtěla bych ji ubránit před zlomeným srdíčkem a pomluvami. Chtěla bych toho pro ni spoustu. Pro mou malou sestřičku.
Napište mi, jaký máte vztah se sourozenci! Byl takový vždy?
Doufám, že ve vás článek něco zanechal. Nejlépe, když hned poběžíte říct vaší ségře nebo bráchovi, že je vlastně i přes všechny trable, máte rádi!
