Někdy, vše co potřebuješ, je jen najít místo, kde se budeš cítit v bezpečí. Místo, kde budeš klidný. Místo, kde tvoje mysl si může odpočinout. Občas potřebuješ pauzu. Pauzu od žití. Jen buď. V tichosti. Sám/a se sebou. Občas jsme až moc vystresovaní. Moc unavení. Moc zaneprázdnění. Vytvoř si své dny ničeho. Klidu. Ticha.
Buď k sobě upřímný/á. Když cítíš nějaký pocit, který se ti nelíbí. Zeptej se proč? Proč se tak cítím? A pokračuj s tím. Dokud nedojdeš k hlubšímu poznání, proč.
Nech staré zemřít, nech to žít v minulosti.
Nech minulost zemřít, nech ji žít včerejškem.
Nechť včerejšek zemře a žij dneškem.
Můžou a přijdou chvíle, kdy se budeš sám/a sebe ptát na otázky:
- Kdo jsem?
- Proč tu jsem? Co zde mám udělat?
- Co mě dělá šťastným/šťastnou?
- Kdo mě sem přivedl?
- Proč věřím všem těm věcem?
Musíš si položit hlubší otázky, abys zjistil/a pravdu.
Kdo ti navykládal, že nic nezvládneš? Čí hlas ti řekl, že nejsi takový jako ostatní? Kdo ti řekl, že nemůžeš udělat tohle a támhle to? Ať už to byl kdokoli, odpusťte jim. Není to pravda. Pravda je to, co si myslíš sám/a o sobě. Čemu věříš. Pokud to nejsou hezké věci. Změň je. (Vím a znám, lehce se to řekne, ale hůř udělá. Žádný učený z nebe nespadl.)
Vždycky je čas na pláč, na smutek, bolest. Ale je také čas na radost, smích, uzdravení a lásku. Prožijte všechna období. Nechte své listy spadnout a narůst zpět. Nejdůležitější je, nenechat zimu zůstat po celý rok.
Nech slzy, aby vyplavily lítost. Nech je, aby vyplavily bolest i radost. Plakej tak dlouho, až ti nezbydou žádné slzy. Plakej tak dlouho dokud se nepřestaneš obviňovat. Nech pláč, aby tě zahojil. Vyplavil všechno zlé.
„You are worthy simply because you are and you being alive is the proof you need. You are not worthy because they found courage to love you, but because every inch of you is art that ought to be admired and gives life to hearts open to receive. You are worthy, despite anyone not believing so.“
