Já a karanténa

Je to už tak dlouhá doba, co jsme všichni zavření doma. Já se loni v květnu rozhoupala začít psát blog. A upřímně, je to ta nejlepší věc, ke které jsem se rozhodla. Ještě mám spoustu věcí, které bych chtěla udělat. Jen sebrat odvahu. Chtěla bych ti tu krátce povyprávět, jak můj lockdown, probíhal a probíhá. Je možné, že to budeš mít podobné, a nebo naprosto odlišné. Určitě mi napiš, jaké máš pocity a jak probíhá tvůj lockdown.

Upřímně, už ani nevím, kdy přišla zpráva, že se zavírají vysoké školy. Co si pamatuji, že jsme seděli na obědě, rozebírali toto nové žhavé téma a doufali, že na těch 14 dní se do školy nepodíváme. Mám takové tušení, že dokonce půlhodinu na to jsme četli zprávy, že se zavírají i vysoké školy. Samozřejmě jsme z toho všichni byli nadšení, jak naivní. S přítelem jsme odjeli k nám domů. Hned ten den se mi udělalo zle. Kašel, rýma, občas lehká zimnice. Brala jsem na to paralen a celkově to trvalo asi 4-5 dní. Přisuzovala jsem to změně počasí. Nebo že jsem někde nastydla. Kdo ví, třeba jsem prodělala covid hned na začátku.

Studování vypadalo tak, že vlastně nebylo. Na některé hodiny jsme odevzdávali jen úkoly, na jiné jsme si měli jen něco přečíst. Dostali jsme pak akorát testy. Vlastně od toho března do června jsme přejížděli od přítele k nám domů. Týden tam a týden tam. Bylo to fajn. Do jisté doby. V květnu mě to přestalo bavit. Neměla jsem co dělat. Nic mě nebavilo. Nevěděla jsem, co s životem. (Možná to zní zveličeně, ale v tu chvíli jsem to tak cítila). Měla jsem špatné nálady a byla jsem smutná, že furt prodlužují karanténu.

(Tady si už ani nepamatuju, kdy to přesně otevřeli a kdy zas zavřeli.) Konečně v červenci se vše otevřelo. Chodila jsem s kamarádkami na kávu, byla jednou v bazéně. Našla jsem si práci, dokonce dvě. V říjnu to přišlo znovu. Naštěstí jsem mohla chodit do práce. V listopadu se všechno zase zavřelo. Škola jsme měli online v Teamsech. Prosinec zase otevřeli. Mohla jsem do práce! Kvůli práci jsem vlastně byla nejvíc smutná. Bydlíme s přítelem v pronájmu ve městě, kde studujeme. Ano, mysleli jsme si, že budeme normálně chodit do školy. Ale to si mysleli asi všichni. Rodiče mi pomáhají. Ale nemám ráda si říkat o peníze navíc. Brigáda mi přišla jako vhodná možnost. Navíc jsem si našla práci, která mě i bavila a měla super kolektiv. Bohužel, prosinec tam byl můj poslední. Sice jsem si v lednu prodlužovala DPP, ale ještě jsem tam nečekaně nebyla a kdo ví, jestli se tam ještě vůbec podívám.

Přiznám se, že silvestr jsem strávila s kamarády. Bylo to naprosto super! Hned jsem se cítila, jakoby vše bylo normální. V lednu jsem doufala, že se vše otevře. Marně. V takhle mladém věku a naštvaná na neschopnou vládu. (Můj názor, o názoru na tuhle situaci – covid, vláda… bych mohla mluvit snad i hodiny, haha.) Škola probíhá furt online, i druhý semestr. Byla jsem naštvaná. Už bych chtěla do školy, potkávat kamarády a mít nějaký sociální kontakt. Bohužel.

Na jednu stranu mi tato online metoda vyhovuje. Například vstávání. To je snad největší benefit. Dřív jsem vstávala třeba 10 minut před hodinou. Teď jsem se ale naučila vstát hodinku před a udělat si klidné a pohodové ráno, nikam se nehonit. Další výhodou je, že nemusím ani poslouchat, když mě profesor nevidí. Občas stihnu umýt nádobí, uvařit, pověsit prádlo, uklidit byt nebo si třeba dělat nějaké svoje věci. Největší nevýhoda je ten sociální kontakt a normální studium na škole. Opravdu mi to chybí. Doufám, že můj příští a závěrečný rok již bude prezenčně ve škole!

Moje nálady za celou karanténu byly jednoduše stres – z nepracování, nicnedělání, nuda, občas i pláč, smutek (sociální sítě tomu občas opravdu nepomáhaly), občas se tam i ta radost objevila. Ale primárně jsem měla negativní nálady. Už mám dlouhodobě v hlavě myšlenku manifestace a zákonu přitažlivosti, ale praktikujte si to, když se cítíte pod psa a přijde vám, že nic nemůžete změnit. Řekla jsem si, že bych konečně se sebou měla něco dělat. Začala jsem hodně koukat na videa o právě zmíněné manifestaci, jak být více optimista, jak si plnit sny, nějaká vzdělávací videa… Stále mám problém se vyjádřit, to své pravé já. Převážně na svém osobním Instagramu, ale to je jiná kapitola.

Začalo mi být i lépe. I když občas jsem stále byla bezdůvodně smutná a bez nálady. Ke konci února jsem zahájila cvičící challenge. Abych se cítila ve svém těle skvěle, nabrala ztracenou fyzičku, vypracovala svaly a byla spokojená se svojí postavou. Zatím mě to baví, i když mám dny, kdy bych nejraději ležela a nic nedělala. Snažím se psát i častěji na blog. Píšu si deník – afirmace, vděčnosti, shrnutí dne, úspěchy. (Toto si píši už převážně déle jak rok.) Nově jsem začala do odlišného deníčku vypisovat i svoje nálady. Většinou se mi obrovsky uleví. Stále mi přijde, že jsem zaseknutá a nevím, co dál.

Hledala jsem si práci. Třeba i v kanceláři. Pomohlo by mi to s praxemi i budoucí bakalářkou. Práci někde, kde je i přes tuhle situaci otevřeno. Už jsem nějak rezignovala. Prostě jsem to pojala jako čas na sebe. Naučit se něco nového (což bych mohla přidat ještě nějaké činnosti). Čas na seberozvoj. Čas na školu. Máme teď na každý předmět seminárku – konečně to připomíná studium na vysoké škole. Řekla jsem si, že začnu hledat znovu brigádu, až mi skončí semestr. Budu mít od června do září prakticky každý den volno. To bude spoustu času na práci a dokonce i ten osobní rozvoj.

Obrovsky doufám, že budou lepší podmínky pro cestování. Třeba to nakonec dopadne tak, že s přítelem odjedeme na pár měsíců do zahraničí a pak se vrátíme jen kvůli škole. Kdo ví, jak to všechno bude.

Menší shrnutí. Pro mě celá karanténa je jedním velkým psychickým nátlakem, stresem a změnou, která se mi moc nezamlouvá. Změnou, která se do normálu už nejspíš nevrátí. Zároveň také možností udělat něco pro sebe, více se pochopit. Pracovat a sobě. Přestat se bát, co si ostatní myslí a skočit do toho svého snu po hlavě.

Proč píšu tenhle článek? Protože jsem se z toho chtěla vypsat. Po celou dobu mě i mrzelo, že jsem s něčím nezačala dřív. Ale ani ty se tím trápit nemusíš. Prostě na to přišel vhodný čas až teď. Píšu to, protože v tom nejsi sám/a.

Doufám, že se ti aspoň trošku ulevilo a půjdeš udělat něco, co v tobě vyvolá radost! Posílám lásku, spokojenost a pozitivní myšlenky, M.