Zdravím,
chvíli jsem přemýšlela, zda takovýto článek napsat. Nakonec jsem si řekla, proč by ne? Navíc by ti to mohlo trošku pomoci.
Všechno to začalo v roce 2017. Upřímně netuším, zda to byly pubertální hormony, spousta stresu nebo dokonce nějaké špatné stravování. Bylo to skoro jako ze dne na den. Bum. Objevily se mi po celém obličeji pupínky – hlavně na tvářích. Některé jsem měla i na zádech a ramenou.
Nevím, jak se nazývá tento typ akné, ale byly to takové ty vnitřní boláky. Jejich vymačkávání neskutečně bolelo, proto jsem to nechala být. Bolelo mě spát i na polštáři, protože jsem to měla nejhorší na tvářích. Dlouho jsem s tím nic nedělala. Jen se trápila a snažila se přijít na to, proč.
Nepamatuji si, od koho nebo jak jsem dostala takový impulz, ale objednala jsem se na kožní. Tam jsem dostala vynadáno, že jsem se s tím dávno už měla léčit. Doktorka mi předepsala nějakou vodičku a prášky s názvem CURACNÉ. (Chci jen říci, že v tu dobu moc nebylo rozšířené, jak se o to postarat přírodně. Nebo se to aspoň ke mně nedostalo.)
První otázka zněla, zda nejsem těhotná, protože jinak bych ty prášky mít nemohla a nejlépe, když minimálně rok po vysazení těchto léků slečna neotěhotní. Už v tu chvíli jsem si říkala, že to musí být docela mazec. Léky jsem brala dvakrát denně – ráno a večer.
Psychicky jsem na tom byla špatně. Obličej jsem si ani nechtěla zakrývat make-upem, protože bych to akorát zhoršila. Některé pupínky mi i ve škole krvácely. Nechtěla jsem se moc fotit. Většinu fotek mám až, když se to začalo lehce hojit. Úplný začátek toho, jak jak vypadal můj obličej nemám. Pamatuju si, že mě i bolelo nosit batoh na ramenou, když jsem tam měla pupínky.
„Ty seš jako hezká, ale prostě no…“ Podobné věty na sebevědomí opravdu nepomáhaly.
Po dvou měsících, možná i více, jsem se rozhodla, že to léčení urychlím. Jak? Ano, začala jsem pupínky vymačkávat. Možná víš, jaká to je bolest. Tolikrát jsem u toho brečela. Pupínek na tváři praskl, začal vytékat hnis, ale stále jsem cítila, že tam prostě ještě něco je. Tak jsem zesílila a snažila se to všechno vymáčknout. Ucítila jsem, jak to vevnitř prasklo a zbytek z pupínku vyletěl (například dokonce i na dveře koupelny). Ano, některé pupínky jsem mačkala až do krve. Vím, vím, není to dobrý způsob.
Změny jsem viděla po cca 5-6 měsících. Hojilo se to pomalu, ale bylo to znát. Paní doktorka mi asi po tři čtvrtě roce dala další léky na hojení jizviček. Musím přiznat, že to z větší části fungovalo. I když stále mám některé viditelné jizvičky nebo pleť není opticky hladká jako předtím (hrbolky).
Léčba mohla trvat něco málo přes rok a půl. Upřímně, jsem vděčná, že to nakonec dopadlo dobře. Dlouho se mi žádné pupínky neobjevovaly, až do teď. Ty naštěstí nejsou vnitřní. Jsou to většinou ty malé a běžné. Myslím, že je mám především ze stresu (z karantény 😀 ) nebo ze špatně odlíčené pleti. Pokud máš nějaká typy na produkty a triky, poděl se o ně v komentářích! Za ně budu vděčná! <3
Chtěla jsem tímto i říci, že ať už si procházíš čímkoli, zvládneš to! A neboj se říci o odbornou pomoc. Nejsi v tom sám/a. Každý se musí vypořádat s něčím jiným a každého to zasáhne jinak. Takže hlavu vzhůru!
Jestli máš nějaké další dotazy, stačí napsat. M.
PS: Tady mám pár fotek, i s úsměvem. 🙂 Na poslední fotce je (snad) vidět, jak se to lepšilo.
