Zdravím po dvou měsících nečinnosti.
Článek jsem měla na svém TO-DO listě napsaný minimálně měsíc. Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Moje prázdniny byly vlastně spíš pracovní. Nějak jsem musela finančně dohnat koronovou pauzu. Všechno se vlastně odráželo od práce – můj volný čas, kamarádi, čas trávený s přítelem… Přišlo mi, že jsem neměla čas na nic. Ani se opalovat! A když už ten čas byl, tak nebyla chuť cokoli dělat.
Naštěstí jsme se s přítelem domluvili, vzali si skoro 14 dní volno a letěli do Bulharska. Poprvé jsem letěla! Vzlétání celkem v pohodě, ale dosedání mi nedělalo úplně dobře. No a k samotnému Bulharsku… tam jsem také byla poprvé. Jestli tam pojedeme někdy zase, tak bych volila spíše střed prázdnin a ne až září. Pro mě tam byla už zima. 😀 Stihla jsem se tam maličko opálit, ale bohužel to není nic extra. Možná jsme neměli štěstí, ale Bulharsko mi nepřijde nic extra. Prostě jsem se tam podívala a dobrý.
Vlastně bych to popsala jako dovolenou plnou zkušeností. Zjistili jsme s přítelem, jak příště chceme cestovat. Jelikož já si chtěla válet šunky u pláže a přítel chtěl výletit. No, kompromis byl takovej, že jsme měli průměrně 14 tisíc kroků za cca 8 dní. Což mi přijde super!
Poznatky pro příště: letět na vlastní pěst (bez cestovky), cestovat s batůžky (možná s jedním kufrem), nebát se mluvit anglicky a změnit si více peněz, než si myslíme, že potřebujeme.
Nevím, jestli to je tím, že jsem „promrhala“ skoro dva roky doma a teď bych to ráda dohnala nebo že si přijdu ztracená. Možná to je obojí.
Stále se hledám. Vím a chápu, že člověk nemůže mít vyřešený svůj život ve 21 letech. Ale bylo by hezké najít něco, co mě baví a naplňuje. Jsem si vědoma, že musím změnit svoje myšlení a pak to všechno půjde. Jen se to lehčeji řekne, než udělá. Chtěla bych zkusit věci, ke kterým mě to táhne a myslím si, že mě to bude i bavit… Ale něco mě brzdí. Možná moje lenost, nejistota, strach nebo úzkost z toho, že vlastě mi nic nepůjde.
Třeba dnes jsem se do 16h válela v posteli a neměla jsem absolutně žádnou sílu a energii cokoli dělat. Musím se přiznat, že to je poprvé, co jsem tak dlouho ležela v posteli. Část mě mi říká, že bych se měla jít aspoň projít, druhá část nemá sílu ani na takovou banální činnost. Část mě doufá, že se nakonec projít půjdu a druhé části to je jedno.
A takové nálady se mi střídají až přehnaně často. Už si i říkám, že mi víc prospívá být mezi lidmi. Jednoduše nebýt sama, zavřená ve své hlavě a hodiny přemýšlet, co kdyby.
Asi bych zvládla hodiny psát o tom, jak jsi přijdu ztracená a možná bych se i někde v tom dlouhém textu našla. (Což mě přivádí k tomu, že za pokus nic nedám.) Napadlo mě, že bych to tady mohla zmínit. Třeba je na tom někdo z vás podobně. Tak vám chci dát vědět, že v tom nejste sami. <3
(Právě jsem na Pinterestu našla ty nejúžasnější obrázky.)
Škola mi začala minulý týden. A řeknu vám, že to nebude procházka růžovým sadem. Přijdu si, jak kdybych nastupovala do prváku. A přitom jsem v posledním ročníku, před sebou psaní bakalářské práce a státnice.
Nemám nejmenší tušení, jak budu všechno stíhat. Při pomyšlení na prezentace před lidmi mám úzkost. I když musím přiznat, že některé předměty nevypadají zas tak složitě a možná mě to bude i bavit (držte palce).
Abych mohla úspěšně dodělat bakalářský titul, tak jedna z podmínek je mít 180 kreditů. Udělala jsem si rozvrh tak, že plánovaných jich mám 186 za celý rok. Jelikož budu opakovat příští semestr dva předměty (ano, a to jenom kvůli své lenosti), dala jsem si tři nepovinné už teď. Dva předměty jsou z filozofické fakulty – seminář tvůrčího psaní (něco podobného, jako jsem měla ve druhém ročníku) a základy novinářské etiky.
Dále mě napadá myšlenka, že se těch pár měsíců rychle překulí a já nevím, co chci dělat po škole. Zda pokračovat v ekonomickém oboru, který mě úplně neláká, ale mozek říká, že by bylo fajn to dodělat kompletně. Nebo zkusit jiný obor, najít si práci? Spoustu otázek, žádné odpovědi a málo času.
Podtrženo sečteno. Na jednu stranu jsem nadšená, že jsem zpátky ve škole, uvidím se se spolužáky i profesory, budu mít nějaký režim. Ale na tu druhou mě vlastně to socializování děsí. Děsí mě, že třeba nezvládnu nějaké předměty nebo že se nezvládnu naučit na státnice.
Asi každý měl podobné myšlenky při studiu na vysoké škole, že?
Podzim. Naprosto neuvěřitelně krásné a zároveň depresivní období. Neskutečně se těším na ty barevné stromy. Jak budu zachumlaná v kabátě, šále a nebude mi zima. Na ty upršené dny, kdy budu pít kakao a dívat se na pohádky nebo si číst.
Zároveň se musím přiznat, že jsem teplomil a zimu nemám ráda. 😀 Teď myslím ten pocit zimy, zimu jako roční období zbožňuju. Ale je zvláštní, že mě to táhne třeba na Island nebo do Skandinávie, kde prakticky nejsou teploty vyšší než 20 stupňů.
Tady bych potřebovala menší radu. Sháním totiž zimní kabátek a přiznám se, že nemůžu vůbec žádný najít. Velice bych ocenila tipy na e-shopy či kamenné obchody! Moc děkuji!
Chtěla bych vám poděkovat, že jste můj chaotický článek dočetli až sem. Jsem ráda, že jsem se takhle vypsala a celkem se mi ulevilo. Jdu si udělat velký hrnek kakaa přečíst si články, které jsem zmeškala. (Neváhej mi zde zanechat odkaz na svůj blog!)
S přáním krásného zbytku týdne, M.