Důmyslné umění, jak mít všechno u prd*le

Dnešní článek věnuji mým výpiskům z knihy Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele od autora jménem Mark Manson.

Na úvod bych chtěla říci, že to, co zde budu reflektovat mě zaujalo. Napadlo mě, že bych sem mohla něco málo vypsat. Určitě si knížku přečtěte sami, protože každý si z ní vezme něco jiného– záleží na situaci, ve které se zrovna člověk nachází. Přijde mi, že tato kniha vyvrací vše, co jsem dosud v sobě měla nějakým způsobem zakódované. Některé výroky autora bolí. Ovšem někde hluboko uvnitř vím, že má nejspíš pravdu. Což mě děsí. Uvidíte sami, jak s vámi zarezonují některé věty. Určitě mi pak dejte vědět do komentářů. 🙂

(Jako nadpisky jsem použila názvy kapitol z knihy.)

Štěstí je problém

Co určí váš úspěch, není: „Co si chceš užít?“ Ta správná otázka zní: „Jakou bolest jsi schopen vydržet?“ – Co dodat. Myslím, že to je celkem výstižná otázka. Upřímně jsem ještě nebyla schopná si na ni kloudně odpovědět.

Nejste výjimeční

Lístek k emocionálnímu zdraví je přijetí té chabé a nudné pravdy života: „tvé činy vlastně nejsou tak moc důležité pro koloběh lidstva“ a „většina vašeho života bude nudná a bezvýznamná, což je v pořádku“. Toto zpočátku chutná trpce. Velice trpce. Budete se tomu snažit vyhýbat. Ale jakmile to strávíte, vaše tělo se probudí a bude se cítit mocnější a životaschopnější. Nakonec bude ten nekonečný tlak „být v něčem skvělý“ zdvižen z vašich beder. Stres, úzkost a neutuchající potřeba stále si něco dokazovat zmizí. Uvědomění si a přijetí vaší vlastní pozemské existence vás eventuálně osvobodí a vy dokážete něco, co si opravdu dokázat přejete.

Hodnota utrpení

Pokud jsou naše problémy a utrpení nevyhnutelné, tak by otázka, kterou si klademe, neměla znít „Jak zastavím své utrpení?“ ale „Proč trpím – za jakým účelem?“ – Přijde mi to celkem logické. Vesmír nás neustále testuje a snaží se nám pomoci se vyvíjet, posunout naše hranice.

Sebeuvědomění je jako cibule. Má více vrstev, a čím více je loupete, tím spíše budete brečet v nevhodných situacích. První vrstva cibule sebeuvědomění je jednoduché porozumění vašim emocím. „Tohle mě činí šťastným. Díky tomuhle jsem smutný. Tohle mi dává naději“ Druhá vrstva je schopnost zeptat se sama sebe, proč se tak cítíme. „Proč jsi naštvaný? Je to proto, že jsi neuspěl v dosažení nějakého cíle? Proč se cítíš otupělý a bez inspirace? Protože si myslíš, že nejsi dost dobrý?“ Třetí úrovní jsou naše osobní hodnoty: Proč toto považuji za úspěch/selhání? Podle čeho hodnotím sebe sama? Hodnoty udávají charakter problému a ten poté určuje kvalitu našich životů.

Zamyslete se a vzpomeňte si na něco, co vás žere. Teď se sám sebe zeptejte, proč vás to žere? Pravděpodobně bude vaše odpověď obsahovat formu selhání. Vezměte to selhání a zeptejte se, proč vám to připadá „pravdivě“. Co když to selhání nebylo vlastně selháním? Co když jste se na to celou dobu dávali špatně?

„Život někdy stojí za hovno a nejzdravější věcí je si to přiznat.“

Emoce jsou pouze zpětnou vazbou.

Sebezlepšování je: upřednostňování lepších hodnot, volba podstatnějších věcí, o které se zajímat. Protože když se budete starat o lepší věci, budete řešit i lepší problém .Jakmile budete řešit lepší problémy, zlepšíte si život.

Vždy si vybíráte

Malé uvědomění, ze kterého plyne veškeré osobní zlepšování a růst – my osobně jsme zodpovědní za vše v našich životech, a to bez ohledu na vnější okolnosti.

Čím více si zvolíme přijmout odpovědnost v našem životě, tím více moci budeme v životě mít. Přijímání zodpovědnosti za naše problémy je první k rok k jejich řešení.

Všem nám jsou rozdány karty. Někdo dostane lepší než jiný. Ačkoliv je jednoduché hodit to na karty a cítit se znevýhodněni, opravdová hra tkví v našich rozhodnutích s danými kartami, v risku, který se nebojíme přijmout, a následcích, s nimiž se rozhodneme žít.

Někteří nemohou za své problémy (zneužití, znásilnění či jinak poznamenaní – fyzicky, emočně, finančně). Ale stále jsou za ně zodpovědní – vždy zodpovědní za to posunout se i přes své problémy a zvolit si to nejlepší, co za daných okolností mohou.

Pletete se úplně ve všem (ale to já taky)

Mýlit se otevírá možnost změně. Mýlit se přináší příležitost pro náš růst. My vlastně nevím, co je dobrá zkušenost a co špatná.

„Muž, jenž věří tomu, že ví vše, se nic nenaučí.“ Nemůžeme se něco naučit bez toho, aniž bychom nejdříve nic nevěděli. Čím více si přiznáme, že nevíme, tím více možností k učení získáme.

Mansonův zákon úniku: „Čím více něco ohrožuje naši identitu, tím spíše se tomu vyhneme.“ – Čím více něco ohrožuje to, jak sám sebe vnímáte, jak úspěšný/neúspěšný věříte, že budete, jak dobře žijete podle svých hodnot, tím spíše tomu budete chtít uniknout. To je také důvod, proč se lidé tak často bojí úspěchu – ze stejného důvodu jako se bojí selhání: ohrožuje to, kým právě jsou.

Příklad: Vyhýbáte se říci vašemu kamarádovi, že se už s ním nechcete více stýkat, jelikož by byl konec toho přátelství v konfliktu s vaší identitou dobrého kamaráda.

Doporučení autora: nebuďte výjimeční, nebuďte unikátní. Neměřte se jako vycházející hvězdu nebo neobjeveného génia. Zkuste se neměřit jako oběť nějakého nenapravitelného zklamání. Místo toho se hodnoťte podle daleko normálnějších identit: student, partner, kamarád, tvůrce. Čím vzácnější hodnoty si zvolíte, tím spíše se budete cítit, jako by vás něco ohrožovalo.

Selhání je cesta vpřed

Úspěšní můžeme být opravdu jen v tom, v čem jsme ochotni i selhat. Pokud toho nejsme schopni, je nemožné uspět.

Bolest je součástí procesu. Tak jak někdo musí podstoupit bolest fyzickou proto, aby pracoval na svalnatější postavě, musí také jiný podstoupit emocionální bolest k vytvoření lepší emoční odolnosti, silnějšího JÁ.

Naučte se ustát bolest, kterou jste si zvolili. Pokud si zvolíte novou hodnotu, volíte si také novou formu bolesti. Přivoňte si, ochutnejte a přivítejte ji s otevřenou náručí. Poté pokračujte dál navzdory ní.

Zásada „dělej něco“ – Neseď a nepřemýšlej. Dělej něco. Odpovědi se dostaví. Autor Tim Ferris navazuje na příběh, jenž četl o jednom spisovateli, který napsal více než sedmdesát románů. Někdo se toho spisovatele zeptal, jak je možné, že neustále píše a zůstává inspirovaný a motivovaný. Odpověděl: „Dvě stě podělaných slov za den, toť vše.“ Donutil se napsat alespoň dvě stě slov za den, začal ho inspirovat samotný akt psaní a dříve, než to věděl, měl na stránkách tisíce slov.

Pokud se budeme řídit zásadou „dělej něco“, selhání nám přijdou nedůležitá. Když se standardem úspěchu stane čin samotný, kdy jakýkoliv výsledek je vnímán jako důležitý progres, kdy je inspirace viděna jako odměna spíše než předpoklad, ženeme sami sebe vpřed. Cítíme se svobodni selhat a selhání nás žene dál.

Je důležité říkat ne

Odmítnutí je podstatnou a neodmyslitelnou součástí udržení našich hodnot, a tedy i naší identity. Jsme definování tím, co si zvolíme odmítnout. Pokud neodmítáme nic, nemáme v podstatě žádnou identitu.

Lidé za vás nemohou vyřešit problémy.

Bez konfliktu nemůžete budovat důvěru. Konflikty existují, aby nám ukázaly, kdo tu pro nás bezpodmínečně je a kdo je tu jen pro výhody.

… A potom zemřete

Všichni jsme si určitým způsobem vědomi, že naše fyzické já eventuálně zemře, takže smrt je nevyhnutelná a tato nevyhnutelnost nás děsí. Abychom kompenzovali strach ze ztráty našeho fyzického já, snažíme se vytvořit konceptuální já, které bude žít navždy. To proto se lidé tak moc snaží dostat svá jména na budovy, sochy, stohy knih. To proto se cítíme být povinni strávit tolik času dáváním ostatním, zvláště dětem, v naději, že náš vliv – naše konceptuální já – přežije naše fyzické já. Že budeme zapamatování, uctívání a zbožňováni ještě dlouho po konci existence našeho fyzického já.

„Strach ze smrti je následován strachem ze života. Ten, kdo žije svůj život naplno, je připravený kdykoliv zemřít.“

V životě neexistuje chvíle, kdy bychom se měli bát. Nikdy.